Nastávají zamlžené rána a příchod zimy se nedá zastavit. Příroda se ukládá k zimnímu spánku. Čas, ve kterém si třeba dořešit svůj vztah k mrtvým.
Třeba zavzpomínat, posmútiť, ale pustit je zpět. Nepřiměřené, dlouholeté vázání mrtvých energií na svět živých, nedělá dobře ani jim, ani živým. Kristus řekl, že co je císařovo, třeba dát císaři a co je boží, Bohu. A mrtví už jsou boží!
Slované považovali každou smrt za násilné a nepochopitelné ukončení života. Aby se umírajícímu neztížilo skonávání, nesměli živí ukazovat svůj žal. Teprve po smrti mohl propuknout opravdový pláč. Věřili, že při prvním zvonění umíráčka, odchází duše z těla, ale stále je blízko u domu. Do rakve se nesmělo dostat peří, neboť ani ono, ani mrtví by nezotleli. Rovněž ani seno a slámu, aby nebyla neúroda. Dávali ovšem peníz, kapesník, růženec, oblíbené předměty. Chlapům i dýmku, tabák, či hůl. Lidem, u kterých předpokládali nespokojenost se smrtí, vkládali do rakve semena. Rodiče malých dětí pro jistotu sypali dětem do truhly mák, petrželové semínka, či rostlinu černobýl. Někde vydymovali truhlu bylinkami a prežehnávali ji. Nebohého uložili nohama ke dveřím a hlavou k svatým obrazům. Dosud se zachoval zvyk vynášení nohama dopředu.
Po pohřebním obřadu v domě byl na stole na občerstvení duše a také jako ochrana před zlými silami pohár se svěcenou vodou a chléb. Nevařilo se a nesměli se dělat domácí práce, někde až 9 dní. Pozůstalí nehýbali věcmi mrtvého, ani je neprali. V některých krajích dávali mrtvému ??do rakve i polovinu zlomeného peníze, což mělo znamenat, že ho z domu a majetku vyplácejí. Druhá polovina mince zůstala pozůstalému manželovi. Jako symbol zániku soužití se někde roztloukal hliněný džbán. V domě se povymetali všechny kouty, aby v nich nezůstal duch mrtvého.
Dítě bylo symbolem nevinné a čisté duše. Pokud zemřelo do 7 let, nebo někde do 1. sv. přijímání, nezvykli v některých vesnicích odbavovat pohřeb. Někde ani nemělo truhličku, nebo pohřeb s knězem. Na pohřbu se ani nesměla matka zúčastnit, aby jí nezemřeli i další děti. Pohřeb mládence nebo děvky zahrnoval znaky svatby, aby ukojili jejich touhu po pozemském žití. Pohřeb mládence nebo děvy vyžadoval, aby družbové nesli v smutečním průvodu věnec, peříčko, jablko, svatební koláč, svatební zástavu, šátek a prstýnky. Později i celou nebo zlomenou svíčku a svatební kytici.
Všechny civilizace měli rok rozdělen do určitých období, které vrcholily svátkem. Keltové měli rok rozdělen podle lunárních a solárních slavností ohně. Během svátku SAMHAIN (31. října) se začali připravovat na krutou zimu. Věřili, že tehdy se otevírají dveře do druhého světa. V mnoha zemích se dosud slaví svátky, které mají blízko ke světu mrtvých a duchů: Halloween, All ballows, nebo svátek všech svatých. Sychravý a chladný čas byl podle Keltů pod vládou bohyně temna a smrti. Rituály tohoto svátku se spojovaly se smrtí, zjeveními, proroctvími, vyprávěním strašidelných příběhů a vzpomínkami na mrtvé. Pohřebiště opředali legendami se zvláštní přízní bohů. Ve starověkém Řecku byly ve dnech, kdy se mrtví podle legend vraceli na zem, zamčené svatyně. Dveře obydlí si lidé natírali magicky upravenou smůlou, žvýkali listí dobrotivého trní, nechodili s ostrými předměty a neuzavírali sňatky.
Vždy a všude se dodržovala potřeba vystrojit mrtvého jedince předměty označujícími jeho příslušnost ke společenské vrstvě. Zvlášť výrazné to bylo v hrobech bojovníků a bohatých žen.
Smrt nebyla považována za definitivní konec života, jen za přechod mezi světem živých a mrtvých.
Lidé se obávali jejich možného návratu zpět. Proto hřbitovy umisťovali do lokalit se silným působením očistného slunce a vody. Zakládali je v bezpečné vzdálenosti a podle možností tam, kde sídlili mravenci nebo včely, které považovali za objekty, kam se inkarnovali duše zemřelých. Věřili, že síla dobroty se neztrácí a snažili se ji využít k praktické nebo léčebné účely. Úkony při pohřbech měli nebohému dokázat co největší lítost nad jeho smrtí a zároveň ho přiměřeně vystrojit na cestu do záhrobí. K rizikové skupině mrtvých patřili vyděděnci komunity, nedostatečně integrované osoby či nepřátelé. Jejich “nečisté” těla pohřbívali jinými obřady, při kterých nechyběla rituální očistná magie. Nezřídka šlo o protivampírske drastické zohavení mrtvých.
Celými dějinami se táhne předtucha a náš vědomý i podvědomý strach ze smrti. Projevme našim blízkým úctu. Co a jací jsou nyní oni, budeme dříve či později i my! Pospomínajme a odpusťme jim, pokud nám vědomě, či nevědomě ublížili. Uleví se jim i nám. Poprosme, ať se i ty duše, co tu dosud chaoticky bloudí světem, do kterého už nepatří, dali vytáhnout světelnými anděly tam na “druhý svět”. Nejedna duše, která se se ztrátou hmotného těla a světa ještě nesmířila, bude vděčná. A možná proto bude i méně havárií, strachu, bolestí, nemocí a aktivity temných sil.
