Co jste vy, byli jsme i my - takový býval nápis nad vchodem do některých hřbitovů a taková je i pravda. Není člověka, kterému by nezemřel někdo blízký. Není člověka, který jednou nezemře i sám. Celými dějinami se táhne předtucha smrti.
Strach ovlivňoval úctu k těm, co už přechod na druhou stranu mají za sebou. Mrtví byli odjakživa nejsilnější autoritou živých.
Týden před svátkem Dušiček lidé ve městech i na vesnicích obkládali hroby novou hlínou, květy nebo zeleným chvojím. Někde na nich vysypávali ornamenty z černé země, barevného písku a červených šipek. K úpravě hrobů patřily i opravy křížů. Fantazie lidového řezbářství byla při tvorbě náhrobních křížů nepřekonatelná. Do dřeva se nejčastěji vyřezávaly symboly růžic a křížů. Ženy doma upletly věnce z jedlových halúzok a zdobily je květy a stuhami. V den svátku, dopoledne, odpoledne a večer zapalovali na hrobech svíčky. Večer se společně modlili a vzpomínali na zemřelých. I do okna vkládali rozsvěcejí svíci. Když odchod nebohého upřímně litovali, nechávali přes noc na stole nějaký dárek pro něj. Pokud to bylo dítě, hrnek sladkého mléka.
Každý svátek míval svůj speciální druh obřadního i okrasného pečiva. K smutnému svátku památky mrtvých se pekly dvoubochníky nebo zkřížené tyčinky, které symbolizovaly zkřížené hnáty - kosti. Obyčejně byly posledním chodem oběda, ale nechávali je na stole pro děti, hosty. Obdarovávali nimi i chudých tuláků, kteří obyčejně žebrali při kostelních dveřích. V tomto období se hojněji za předky sloužily mše.
Obecně se věřilo, že o půlnoci se dušičky scházejí, hlavně ti, kteří zemřeli v posledním roce, v nejbližším kostele. Posadí se na místa, kde sedávali za živa. Mši jim sloužil poslední zemřelý kněz a za varhanami hrával ten, co za ním sedával, dokud byl ještě živý. Nikdo ze živých si tam netroufal vejít. V ten den v některých vesnicích v noci od půl dvanácté do půl jedné vyzváněly kostelní zvony dušičkám na cestu zpět, když se byli podívat doma.
Když se večer najedli, povídali si příběhy ze života těch, kteří je již navždy opustili, aby jim projevili čest a uctili jejich památku. Dříve, než se rozešli, přistoupil gazda k oknu a neviditelných hostů, většinou rýmovaním příkazem, poslal zpět do věčnosti. Vzpomínkové přinášení jídla na hroby bylo donedávna rozšířeno i po celé Evropě. Spojovalo se s oslavami a slavnostmi krajově nazývanými: Pominky, Pomen, Pomin, Pomana, Zádušky, Záduší, Podušje… Původně se ve slovanském světě slavili svátky zemřelých až šestkrát do roka. Největší oslavy byly spojeny s jarním novoročím a v období kolem 1. listopadu.
Úcta umocněna slovem - svatost - byla v kultu mrtvých nenahraditelná. Svatá byla noc, během níž mrtví sestupovali na zem. Zvláštní mocí bylo obdařeno vše, co přicházelo s tím do styku. Nejen to, co souviselo s jejich pohřbíváním, ale i všechno to, co se konalo na jejich památku. Pojem svatosti a úcty souvisel se snahou získat pro život a práci (převážně související s přírodou, čili zemědělství) podporu nadpřirozené moci.
Obecně v této “moderní” době otupíváme. Nevnímáme již jemné energie kolem sebe, v druhých, ani sami v sobě. Materiálno, jídlo, neznalosti i vědomá závist a touha mít to, co mají bohatší, z nás bere to “lidské”. Vztahy se zaměřují na sex a kariéru. Vytlačovat z duše lásku se nevyplatí. Možná by vám o tom věděli, kdyby mohli, říkat ti, co jsou nyní tam, kam i my půjdeme…
