V partnerství by měla vládnout v prvé řadě láska, něha a porozumění. Zásah jiné osoby zde nemá co hledat. Mezi dva lidi může vstoupit jen Bůh, ovšem, pokud jsou oba věřící. Pokud jste se dočetli, že se spolu nehodíte, možná vás povzbudí následující řádky.
Milí čtenáři těchto stránek partnerské shody, přečetli jste si různé informace o slunečních i měsíčních znameních, dokonce, kdo se s kým hodí. Novodobá astrologie netvrdí, že pokud je napjatý aspekt mezi partnery (čili jednoduše až naivně řečeno, že se nehodí spolu), nemohou být ti dva spolu nikdy šťastní. Platí zde spíše, lepší je kvadrát či opozice, čili napětí, jak by neměl být žádný aspekt, čili nuda. Na druhé straně, pokud jsou mezi partnery příznivé aspekty, nazvané např. trigony a sextily, je to dar od nebes, ale třeba je rozvíjet. Berte toto všechno opravdu jako informace a teorii. Máte svou svobodnou vůli, a tak možnost výběru, po které cestě budete kráčet. Člověk je velmi složitý tvor už jen po fyzické stránce. O duchovní, duševní resp. psychické ani nemluvím.
Nejjednodušším řešením (netvrdím, že nejlepším!) je, když dva přijdou na to, že se spolu nehodí, rozejít se. Pokud si přitom oba neuvědomili své chyby, které dělali ve vztahu, vklouznou dříve či později do podobného vztahu, pokud však nerezignovali a nerozhodli se pro osamělost či až celibát. Přistupme k první podmínce či řadě pro ty, kteří se přece jen rozhodli pro partnerství.
„Čím jsem pro tebe? Jsem tvá kamarádka? Přítelkyně? Chodíme spolu? Nebo jen spolu spíme? Jsem tvá spolubydlící? Matka? Sestra? Člověk, který mi vyplňuje chvíle samoty?“
Vypadá to, že si hrajeme se slovíčky, ale dříve či později, vztah dospěje do stádia, kdy ho je třeba definovat. Píšu trochu obecně, ale rozumejme tomu, že jsme na stránce o partnerské shodě. Pokoušíme se najít alespoň zčásti odpověď na otázku, proč to ve vztazích tak často nevychází.
Kamarád je člověk, který o vás leccos ví, můžete mu kdykoliv zavolat, jít s ním do kina, pokud i on chce. Svěřit se mu s běžnými věcmi, ale nemluvíte mu všechno o sobě do hloubky. Je vám více než soused z vedlejšího vchodu, vždyť toho jste si nevybírali. Kamaráda si vybíráme, nemáme s ním intimnosti či hluboké duševní prociťováním.
Přítel nemusí být člověk, se kterým máme intimní sexuální prožívání. Pokud jsem žena, je mi přítelkyní či přítelem člověk, se kterým sdílím své hluboké duchovní i duševní procesy, které zažívám při trápení, radosti, svých snech a vážných cílech do budoucna. Samozřejmě, i zde si nechávám něco jen pro sebe.
Mluvíme však o vztazích. V našich časech, kdy lidé hned nespěchají na matriku či do kostela, pokud se zamilují a poznají hlouběji svou lásku, je tento název PŘÍTEL i názvem pro člověka, se kterým se i fyzicky intimně stýkáme, a přitom s ním nemusíme žít v jedné domácnosti , čili je to náš milenec nebo milenka. Lidé, kteří se nechtějí vázat nebo se vázanosti boje, nebo toho druhého berou jako "přestupní stanici", nazývají i intimního partnera kamarádem. Či je to správný výraz, musí posoudit oni.
Další novodobou fází je žití spolu na divoko, čili manželství bez potvrzení, na zkoušku. Zda je to správné, to mohou posoudit opět jen ti dva, záleží od nich, zda mají opravdu společný názor na věc. Jisté je, statisticky je to také prověřené, že brzký nástup intimnosti a soužití přináší problém rozčarování mezi partnery. Ztratili svou svobodu, a přitom nejsou oficiální partnerský pár. Kde je příčina? Alespoň u jednoho z partnerů se dá tušit strach z vázanosti. Proč? Potřebuje snad zadní dvířka na ústup? Dříve či později přijde potřeba vázanosti mezi partnery, je třeba si to říci, psychika člověka to potřebuje slyšet, říct si nahlas, že souhlasí obě strany s definicí vztahu, a tak vlastně vztah legalizovat. Nemyslím tím hned kostel či matriku, i když žijeme v právním státě a tento způsob legalizace je stále nejobvyklejší. Někteří si to řeknou mezi čtyřma očima, jiní i před přáteli nebo rodinou.
Vyslovené „ano“ udělá mezi dvojicí v duši jasnost. Vzniká závazný vztah.
Zda bude takovým až do smrti, záleží na obou. Někteří lidé mohou namítat, že se to dnes již nenosí. Není to tak! V žádném období člověk necítil tak silnou potřebu být při někom v dobrém i zlém jako teď! V minulosti totiž žili lidé v malých společenstvích. Každý o každém věděl. Byly problémy, partneři i tehdy občas zahýbali, každý o každém věděl, ale přitom člověk tak necítil samotu. Patřil někam i k někomu. Nemyslím tím vlastnění partnera. Žije se tak ještě někde na vesnicích, ale již i tam tento soudržný život vymírá. Dnes většinou sedí lidé před televizí, žijí svět filmů a telenovel. Ano, pro některé je to únik před pocitem naprosté samoty. Možná si již při svém iluzorním způsobu života ani neuvědomují, že jim uniká opravdový život.
Z čeho mají lidé strach? Proč se bojí definovat svůj vztah a vázat se?
V tomto případě je třeba zajít až do dětství. Zjistit, zda ten, kdo se bojí závaznosti, nebyl svědkem odcizení se svých rodičů nebo zda nebyl sám jedním z rodičů odmítnut. Pomůže psychologické sezení s kvalitním terapeutem, kdy dokážeme odpustit těm, kteří nám v dětství ublížili. Nakonec odpustit i sobě, své utkvělé představě, že jsme nebyli dost dobří na to, aby nás naši milovaní blízcí milovali.
Pokud nevíte, v jakém vztahu žijete, kdo jste svému partnerovi a cítíte právě teď, že potřebujete definovat vztah, udělejte to! Jasnost ve vztahu je nutná. Jinak žijete ze dne na den v nejistotě, která narušuje vztah v jeho dalším rozvoji. Abyste si oba zapamatovali, že jste si definovali vztah, udělejte si z toho rituál. Budete mít na co vzpomínat a upevní to víc váš vztah. Vyberte si k němu hudbu, prostředí a způsob společně, jakýmkoli i velmi originálním způsobem. To jste vy dva a tečka! Pokud jste prošli krizí nebo bylo vaše manželství či jiný vztah dosud jen formalitou, a vy teď cítíte i chcete být spolu, co vám v tom brání, abyste si svůj vztah znovu definovali? Můžete udělat slavnost pro celou rodinu nebo podle vašeho vkusu, udělat si třeba novou soukromou svatbu ve dvojici.
Zpracované volně podle knihy Hanse Jellouscheka - Desatero trvalé lásky.
