Všední den. Pro mě výjimečný tím, že moje dcera maturovala a vracela se vlakem z Lučence domů. Chtěla jsem jí připravit slavnostní atmosféru, aby na tento okamžik nezapomněla.
Dělala jsem poslední přípravy, vtom se se mnou začalo dít něco divného. Jakoby jsem odešla ze své kuchyně do jiné dimenze, pocítila jsem, že mé srdce pracuje na plné obrátky a něco mi říkalo, že moji blízcí jsou v nebezpečí. První, co mi napadlo, byla moje máma. Pamatuji si, že jsem ji nahlas prosila, aby zachránila mou dceru. Pak jsem se fyzicky opět vrátila do své kuchyně a uvažovala jsem nad tím, co se dělo, ale vysvětlení jsem nenašla. O pár hodin praštili vchodové dveře, moje dcera se vracela domů. Ulevilo se mi a v duchu jsem si řekla: “Stárneš, Marta, nic se nestalo, tvá dcera se vrací živá a zdravá.” Mýlila jsem se. Skutečně se něco stalo a já věřím, že mi pomohla moje máma. Martinka mi vyprávěla příběh, který mě o tom přesvědčil. Bylo to v době Havlové amnestie. Mnozí propuštění vězni cestovali domů. Jeden z nich cestoval s Martinkou v jídelním voze a žádal číšníka, aby mu nalil alkohol. Ten odmítl a moje dcera, která seděla nejblíže k němu, se stala rukojmí. Chytil ji pod krkem, přiložil k němu nůž a dožadoval se plného pohárku pod hrozbou, že ji podřízne. Dcera se nebránila, nekřičela, možná proto ji po chvíli pustil (nebo pomohla máma?) a s nožem v ruce se vrhl na další dívku. Incident skončil zásahem trénovaného kuchaře, který zpacifikovat útočníka a odevzdal ho do rukou policie. Bývalý vězeň se v průběhu čtyř hodin stal opět tím, čím byl. Nevím, možná v tomto případě sehrála hlavní roli odvaha mé dcery, já jsem však přesvědčena, že jí pomohla moje máma, která to udělala vždycky, když jsem ji zavolala.
Čtenářka Marta
