Jsem chlap a všechny ty příběhy o znameních či upozorněních mrtvých, které sesílají nám živým, jsem pokládal za ženské pletky.
Když moje manželka přišla od kamarádky a spustila: “Představ si, sousedku Evu navštívila ve snu máma ...”, okřikl jsem ji, ať si ty příběhy vypráví jinde, já tomu nevěřím. Nevěřícím Tomášem jsem byl, dokud nezemřela moje sestra, která žila se svým synem, jak se tehdy říkalo, starým mládencem. Odešla na druhý svět a přestože vždy tvrdila, že s její pohřbem nebudou žádné výdaje, neboť si na něj šetří, po smrti se nenašli žádné peníze, a tak jsme se my, živí sourozenci, poskládali na pohřeb a doprovodili jsme ji na věčnost. Uběhly tři měsíce a pochovali jsme i jejího syna, který byl tak navázán na matku, že ji tam nemohl nechat dlouho samotnou. Po jeho smrti zůstal byt prázdný, tak jsme začali s manželkou likvidovat vše nepotřebné. Chytil jsem do rukou kartónovou krabici plnou léků a říkám ženě, že tuto chemii hodím rovnou do kontejneru, přestože vím, že by bylo rozumnější jít s tím do lékárny. S těmito slovy jsem přistoupil ke dveřím, že zrealizuji svůj úmysl. Vtom zhaslo světlo v celém bytě a já jsem zůstal bezradně stát mezi dveřmi. Trvalo to několik sekund, ale pro mou ženu to bylo znamení. Vydrapila mi krabici z rukou, vysypala její obsah na zem a my jsme zahlédli to, o čem sestra celé roky vyprávěla. Na dně krabice ležela peněženka s několika tisíci, které sestra našetřila.
Přiznám se, i po letech se tvářím, že jsem odolný vůči řečem, že mrtví nám dávají znamení, aby neutrpěla moje mužnost. Ve skutečnosti mám ale pochybnosti, protože od té doby jsem dostal několik varování a naučil jsem se jim i rozumět.
Čtenář Tomáš
