Moje máma nám jako dětem ráda vyprávěla o setkáních se svou matkou, když opustila tento svět. Často přicházela za ní tehdy, když se mělo něco důležitého stát.
Maminka se jí nebála, ale přece se cítila velmi osamělá, a tak jednou požádala svou přítelkyni Milku, zda by nemohla chodit k ní spát, protože je jí samé smutno. Milka souhlasila, ale tehdy sama netušila, že to bude jen na jednu noc. Maminka ji totiž dala neprozřetelně spát do své postele, a tak jí máma v noci přišla a jako obvykle, s těžkým povzdechem si sedla na postel, ve které spala Milka. Ta procitla a ze strachu začala křičet. Více už nechtěla ani slyšet o tom, aby přišla i další dny. A máma přišla opět: “Žofka, zítra se oprasí tvá prasnice a bude mít jedenáct prasátek.” Protože maminka se už vícekrát přesvědčila, že všechno, co jí máma přišla říct, se splnilo, hned ráno šla poprosit stryce Maloštíka, aby jí přišel pomoci. Byl to moudrý starší muž, který bojoval v první světové válce a od té doby si ještě více vážil každý den, který mu byl dopřán. Byl přirozeně inteligentní, všechno kolem sebe si všímal, jakoby to vtěsnával do svého nitra. Mluvil vždy, až když si všechno pořádně zvážil a požíval úctu celé vesnice. Věděl v mnoha věcech poradit, lidé za ním rádi chodili, protože po setkání s ním jim jakoby svitla nová naděje v řešení různých problémů. Ještě si ho sama pamatuji, když nás - bratra a mě - naučil hrát šachy, přestože jsme teprve začínali chodit do školy. Maminka mu řekla všechno tak, jak bylo, i to, že prasnice bude mít jedenáct prasátek, neboť tak jí to řekla máma. A když přišla ta hodina “porodu”, na svět přišlo 10 prasátek. Strycek se pouze pod nos pousmál, ale nic neřekl. Maminka ho pozvala, jak se to na vesnici patřilo, do kuchyně na malé občerstvení - pohárek a slaninu s chlebem. Trošku poseděli, promluvili si, ale stryc Maloštík nikdy nenechal svou práci jen napůl učiněnou. Ještě před odjezdem se šel podívat na prasátka. A světe div se, už jich tam bylo skutečně jedenáct…
Čtenářka Elena
