Rozhodla jsem se vám napsat poté, co jsem již mnohokrát četla o paní Zuzaně a o zážitcích lidí potom, co jí zatelefonovali na číslo 0900 612 350. I já mám jeden takový zážitek a právě o něj bych se ráda s vámi podělila... Jitka
Paní Zuzaně jsem telefonovala skoro přesně před rokem, těsně po novém roku, tedy v lednu. Měla jsem problém, o němž jsem se potřebovala poradit. Šlo o mého přítele. Už delší dobu jsem měla pocit, že náš vztah nikam nespěje, jako kdyby zůstal trčet na nějakém mrtvém bodě. Setkávali jsme se po práci v mém nebo jeho bytě, někdy jsme si dali sklenku vína a tupě jsme civěli na obrazovku televize. Do našich životů se vkradl stereotyp, který se mi přestával líbit. Říkala jsem mu, že se chováme jako manželé po dvaceti letech a najednou jsem měla pocit, že se v takovém vztahu dusím a nevím jak dál. Zatoužila jsem po svobodě, po vzrušení a zážitcích, které neměli nic společného s nudou a usínáním u televize. Paní Zuzana mi tehdy poradila, abych přijala pozvání mé kamarádky na chatu v horách. Ani jsme netušila, jaké překvapení mi nachystala. Až potom, když jsem si na náš rozhovor vzpomenula později, uvědomila jsem si, že paní Zuzana už tehdy věděla, že chata dopadne katastrofálně, ale v podstatě mi dala přesně to, co jsem chtěla. Vzrušení a odbočení ze stereotypu, na nějž jsem si tak moc stěžovala. Chata byla v Tatrách, byla nádherná, i když dostat se na ni v tomto ročním období nebyl až takový med. Museli jsme poslední dva kilometry s kabelami šlapat do kopce pěšky, protože cesta nebyla prohrnutá. Když jsme dorazili, zjistili jsme, že v chatě není naštípané dříví, s nímž by se dalo zatopit. A tak jsme se hned první den zahřívali tím, že jsme střídavě, chvíli jeden, chvíli druhý, sekali sekyrou těžká polena naházená v kůlně. A tak jsem hned první den měla důvod nadávat na tento nápad, zašít se tak daleko od civilizace. V noci, když se už z našeho komínu kouřilo a les okolo nás nádherně šuměl, měli jsme pocit, že jsme snad poprvé v životě dělali smysluplnou práci, z které nám naskákaly mozoly, ale cítili jsme se šťastni. Ovšem jen do chvíle, kdy jsme zaslechli z přízemí nějaké podezřelé zvuky. Můj přítel po pěti minutách nabral odvahu a s připravenou holí v ruce se šel podívat na zloděje, který se nám vlámal do chaty. Pomalounku jsem sestupovala za ním po úzkých schodech, oči jsme měla vytřeštěné do úplné tmy v jídelně a jediné světlo, které vycházelo z tlejícího krbu nám ukazovalo, kde se vetřelec pohybuje. Mysleli jsme si, že je to skutečně drzý zloděj, když se ani nesnaží vykrádat nám komoru potichu, ale když jsme nahmatali první vypínač a chatu zalilo ostré světlo, pochopili jsme, proč má zloděj tolik odvahy. Po zapnutí světla jsme se totiž octli tváří v tvář medvědovi, který nám připadal obrovský jako grizly. Takového méďu jsem naposledy viděla jen jedinkrát v životě, a to při návštěvě ZOO. Začala jsem ječet jako smyslů zbavená, ale můj přítel, jako by se vůbec nelekl. Místo toho, úplně nepochopitelně, začal dávat hladovému a rozzuřenému medvědovi strohé příkazy a nadával mu za paseku, kterou natropil v komoře, jako kdyby mu ten hnědočerný chlupáč mohl snad rozumět. Na můj a i na přítelův úžas však méďa vycouval z jídelny a mezi dveřmi chaty ještě stačil zavrčet na pozdrav. Potom se ztratil v lese. Té noci nás mohl zabít, ale nestalo se tak. A díky němu jsme už rok zcela jiní. Nevím, čím to je, ale když vás přepadne medvěd, úplně změníte žebříček hodnot. I můj přítel se mi od té noci jeví mnohem víc přitažlivý. Zahnal přece grizzlyho holýma rukama a rozkazovacím tónem bankovního manažera.
Jitka
Cena hovoru: 1,494 € (45 Sk)/min.
